O nás

Tradice naší keramické dílny sahá daleko do minulosti. Můj praděda, pan Karel Wetter, potkal svou nastávající ženu Pavlu během 1. světové války. Během svého působení v armádě se dostal až do zapadlé vesničky na Ukrajině, kde si všichni obyvatelé vydělávali na živobytí výrobou keramiky. Právě tam se setkal s Pavlou a okamžitě se do sebe zamilovali.

Praděda se na Ukrajině zdržel a naučil se hrnčířskému řemeslu. Později následovala prababička svého muže až na Moravu a společně usadili se ve Valašském Meziříčí, kde prožili většinu svého života. Traduje se, že praděda později z vděčnosti poslal na Ukrajinu údajně první elektrický hrnčířský kruh. Bohužel neměl ponětí o tom, že v oné ukrajinské vesnici ještě dlouho nebylo zavedeno elektrické vedení.

Od roku 1922 pracoval praděda v jediné keramické dílně na výrobu kameniny ve Valašském Meziříčí, kterou vedl pan František Jaroš. V té době se keramika vyráběla ručně, hlína se mlela na ručních mlýncích a nádobí se vytáčelo bez forem na nožních „kopacích“ kruzích. O dva roky později začali používat elektrickou energii a v roce 1932 přešli k výrobě keramiky za pomocí forem na mechanických kruzích.

V roce 1938 si praděda splnil svůj sen a na Hranické ulici ve Valašském Meziříčí postavil domek s vlastní keramickou dílnou v přízemí. A právě tady můžete dodnes najít naši keramickou dílnu.

Zpočátku tu pracovalo pět dělníků a vyráběli jsme kuchyňské nádobí pro zemědělce. Naše kameninové nádobí neslo značku V.K. jako „valašská keramika“. V padesátých letech jsme začali vyrábět užitkovou keramiku a do širokého okolí dováželi sudy na zelí, květináče, žardinky apod.

V této době dílnu poznamenal znárodňovací proces. Od roku 1950 byla začleněna do národního podniku Severomoravské cihelny a praděda se stal řadovým dělníkem.

V sedmdesátých letech pracovalo v dílně 20 dělníků a výroba se stále rozšiřovala. Tehdy jsme vyráběli především pro technické služby a zahradnictví do různých měst. V roce 1991 se podařilo mému dědovi, panu Slavomíru Vetrovi, získat celou dílnu v restituci zpět. Spolu s babičkou se v nejisté porevoluční době pustili odvážně do podnikání a oba tu pracovali ještě ve vysokém důchodovém věku. Zaměstnávali až 25 lidí, včetně mé maminky, která se ke svým rodičům přidala, aby jim pomohla.

Když jsem v roce 1994 dokončil středoškolské studium, přirozeně jsem začal v hrnčírně pracovat také. Pradědův domek na Hranické ulici je přestavěný k nepoznání, ale v dílně pracuje pět zaměstnanců jako na začátku. Opět se tu vyrábí kameninové kuchyňské nádobí a menší květináče s jednoduchými dekory, přesně jako to dělal praděda. Jsem už čtvrtou generací, která vede naši hrnčířskou dílnu v chodu. Vážím si pradědova odkazu a jsem rád, že valašská keramika má stále své místo i v dnešní moderní době.